Lion Feuchtwanger: Ďábel ve Francii

Feuchtwanger bol po úspechu románu Úspech, v ktorom popisuje vznik nacizmu v Bavorsu, vyhlásený za osobného nepriateľa Hitlera a po nástupe NSDAP k moci zbavený nemeckého občianstva. Za miesto emigrácie si zvolil južné Francúzsko, kde bol na začiatku 2. svetovej vojny internovaný spolu s mnohými ďalšími Nemcami. Tu začína dej Ďábla a popisuje celú tortúru zahŕňajúcu internáciu v tehelni v Les Milles, cestu vlakom krížom cez južné Francúzsko a späť, pokračovanie internácie v stanovom tábore pri Nimes a nakoniec útek. Väčšinu času navyše musel mať strach, že ho pohostinní Francúzi vydajú Nemcom...

Normálny človek si to nevie predstaviť. Prepchatý tábor s hnusnými latrínami, resp. zákopmi na konanie potreby, dennodenné žabomyšie ponorkové spory, kmínenie, strach. K tomu choroby a neistotu, čo bude. Myslím, že pri všetkej autorovej spisovateľskej schopnosti kniha ešte stále nevystihuje rozsah peripetií, ktorými musel prejsť. Možno je to preto, že pri istom veľkom množstve podnetov, i negatívnych, už receptory viac neprijímajú, sú zahltené.

Pravda, popis úplavice, ktorou pár dní trpel, ma dostal. Silne na mňa zapôsobila i cesta vlakom do Bayonne, keď sa snažili utiecť pred postupujúcimi nemeckými okupačnými vojskami.

Z knihy vyberám niekoľko úryvkov, ktoré ma zaujali zo špeciálnych dôvodov.

Moje sekretářka se nedokázala přemoci, aby si neposteskla: "Ach, proč jsme neodjeli včas do Ameriky!" Takové úvahy, hloubáni nad tím, co člověk měl a co neměl udělat, obecně nesnáším, nevedou k ničemu.

Toto podpisujem. Koľko ľudí sa bezúčelne vracia k minulým rozhodnutiam, len aby niečo ľutovali. Keby si aspoň vzali ponaučenie.

Nasledujú úryvky z rôznych miest knihy, ktoré však majú spoločného menovateľa. Feuchtwangerove skúsenosti s úradmi sú v detailoch samozrejme odlišné od našich, no vyvodené všeobecné tézy sú aj po 70 rokoch vlastne rovnako platné.

Mám velký ostych před úřady. Úředník je zástupce státu, reprezentuje mnoho miliónů: jak se proti němu mám prosadit já, jednotlivec?

Koľko ľudí ešte takto uvažuje? Sluha je tu pánom a pán, ten, čo platí, je poníženým prosebníkom?

Původně měli být internováni jen muži do šestapadesáti let, ale úřady to nebraly tak přesně. V poutech přivezli například jednoho váženého pána z Marseille, narozeného roku 1882. Když chtěl policejnímu úředníkovi pomocí svého pasu dokázat, že překročil věkovou hranici stanovenou pro internaci, četník mu odpověděl, že zde není proto, aby počítal, nýbrž aby zatýkal.

Ale dajte obmedzenému úradníkovi moc nad ľuďmi, v tomto prípade nad nie občanmi Francúzska, a začnú sa diať veci. Taký úradník (chvalabohu, nie sú všetci takí) nie je platený za myslenie...

V Německu jdem měl tendenci považovat byrokracii za typicky německou neřest, za exces německé touhy po pořádku a organizaci. Potom jsem viděl v Sovětském svazu, že je to tam ještě horší. Potom jsem zažil ve svobodné, inidivualistické Francii ještě rozbujelejší byrokracii, mirněnou jen liknavostí a nedbalostí úředníků, a nakonec jsem byl do nekonečné spleti byrokracie zapleten i v Americe.

Inými slovami niet krajiny, kde by bola šanca na únik pred byrokraciou.

Říkal jsem si: Teď, právě teď, zatímco zde takhle ležíš, sedí na celém světě lidé nad tvými knížkami o barbarství nacistů, jejich srdce se plní hněvem ned tímto barbarstvím: ty však ležíš tady, bídně uvězněn, v podmínkách nehodných člověka, a podezírán, že jsi pomocníkem oněch barbarů. Zlost vyvolaná nesmyslností tohoto stavu, zabedněností francouzských úřadů mi pronikala až do morku kostí. Nepomáhaly proti ní argumenty mého rozumum že zde nemám co činit s jednotlivým člověkem, nýbrž s celým systémem.

A ten systém dostal kódové meno. Jemenfoutizmus . Nemá to nič s Jemenom, je to z francúzskej vety "Je m'en fous." - Mám to úplne v paži.

Ako vidno, v úryvkoch som sa vojny samotnej dotkol len letmo. A predsa tam je... dobrá kniha, osobná a predsa všeobecne aplikovateľná.