Albert Camus: Mor

Autor: Juraj Lörinc | 2.12.2012 o 23:23 | Karma článku: 6,13 | Prečítané:  783x

V auguste 2008 robil Karol Sudor rozhovor so Zuzanou Wienk. V jeho rámci bola taká malá súťaž, akože či sme pozorne čítali. Zhodou okolností som v nej vyhral obed so Zuzanou, ktorý prebehol krátko nato.

Popri politike sme sa bavili aj o iných veciach, napríklad o tom, čo nás baví. Zuzana mi ako horlivému čitateľovi akosi zatiaľ bez kontaktu s Albertom Camusom odporúčala jeho Mor. Odvtedy som to mal na pamäti, ale v kníhkupectvách bol vypredaný (pozeral som to občas na nete, aj v reále) a z knižnice už dávno ukradnutý (mali mať teoreticky niekoľko výtlačkov, ale nikdy som v polici nevidel ani jediný).

Až pred týždňom som Mor objavil v knižnici mojej pražskej švagrinej. Keďže som mal aj trochu času, dosť rýchlo som si ho prečítal. Teda asi za päť dní, čo na dvestostranovú knihu nie je zase žiadne bleskové tempo, taká sa predsa dá sfúknuť za jeden večer. Lenže to by to nesmela byť kus filozofická a riadne alegorická próza laureáta Nobelovej ceny, že áno.

Dej je v podstate jednoduchý. Na alžírske mesto Oran padne pliaga v podobe epidémie moru. Začína to kopami krvácajúcich krýs na uliciach, pokračuje niekoľkými umierajúcimi s napuchnutými uzlinami v horúčkach a bolestiach, nasleduje uzavretie mesta a epidémia v plnej sile, keď v niekoľkostotisícovom meste zomierajú týždenne mnohé stovky ľudí. Ale netrvá to ani celý rok a mor po boji skončí. (To bola taká slabá irónia.)

Pointa samozrejme nie je v opisoch prejavov moru, ale v postavách, ich myšlienkach, konaní či nekonaní a motivácii. Sú tu čisto kladní i čisto záporní hrdinovia, najviac je samozrejme ľudí plastických, pozitívno-negatívnych.

A potom je tu vážna otázka, či náhodou mor nie je niečo iné ako choroba spôsobená baktériami Yersinia pestis. Vykladači sa zhodujú na tom, že samozrejme je niečo úplne iné. Hnusná choroba je alegóriou fašizmu vo Francúzsku. Mnohé aspekty sa pritom veľmi podobajú aj tomu, čo zažilo Československo až po vydaní Moru (1947). Môžete posúdiť z niekoľkých úryvkov.



Občania Oranu vrátane tých najváženejších a najučenejších sa na začiatku zdráhajú uveriť rozsahu choroby.

Když přišel Rieux domů, zatelefonoval kolegovi Richardovi, jednomu z nejvýznamnějších lákařů v městě.

"Ne, nic výjimečného jsem neviděl," odpovídal Richard.

"Ani horečku s lokálními záněty?"

"To ano, dva případy velmi zanícených uzlin."

"Abnormálně?"

"Ale vždyť víte," řekl Richard, "že normální a abnormální..."

I zišla sa onedlho zdravotnícka komisia na zasadnutí na prefektúre.

Richard soudil, že je to zbytečné. Lékaři situaci znají. Je třeba pouze vědět, jaká se mají učinit opatření.

"Je třeba vědět, je-li to mor nebo ne!" řekl prudce starý Castel.

Dva tři lékaři vykřikli údivem. Ostatní jaksi váhali. Prefekt nadskočil a mechanicky se otočil ke dveřím, jakoby si chtěl ověřit, že tato nehoráznost nepronikla na chodbu. Richard prohlásil, že podle jeho názoru je zbytečné propadat panice: jde o horečku s tříselnými komplikacemi, to je vše, co se dá o tom říci, a hypotézy jsou vždycky nebezpečné ve vědě jako v životě. Starý Castel, který si klidně žmoulal zažloutlý knír, zvedl světlé oči k Rieuxovi. Potom mírně pohlédl na shromáždění a poznamenal, že ví velmi dobře, že to mor je, že ovšem přiznat to oficiálně by znamenalo učinit nelítostná opatření. Ví, že právě kvůli tomu jeho kolegové couvají, a že tedy pro jejich klid je ochoten uznat, že to mor není. Prefekt tím byl podrážděn a prohlásil, že tohle rozhodně není správný postup uvažování.

"Není důležité, je-li tento postup správný, důležité je, že nutí k přemýšlení," řekl Castel.

Takže to zase ešte pár dní trvalo, kým sa prijali účinné opatrenia. Ktoré už potom boli neúčinné.



Uzavretie mesta do izolácie samozrejme znamenalo, že v meste uviazli rôzni návštevníci. Napríklad pán Rambert, novinár z Francúzska. Ten sa dlho snažil nejako z Oranu odísť. Najskôr úradnou cestou, cez všetky možné inštancie, cez úradníkov rôznych druhov.

Přesto u každého z nich hájil Rambert svou věc, kdykoli se mu naskytla možnost. Argumentoval hlavně tím, že je v našem městě cizinec, a že následkem toho musí být jeho případ zkoumán zvlášť. Ti u nichž novinář intervenoval, většinou jeho hledisko uznávali. Ale zpravidla mu připomínali, že je to navíc případ většího počtu lidí, a že tedy jeho záležitost není tak výjimečná, jak si představuje. Na to Rambert mohl odpovědět, že to v podstatě nic nemění na jeho argumentaci, a oni mu zase odpovídali, že přece jen z toho vznikají administrativní potíže, protože úřady velice nerady vyřizují nějakou záležitost v prospěch žadatele tak, aby z toho mohl vzniknout precedens.

Áno.



Došlo aj na hrdinstvo. Lekárom v boji proti moru pomáhali zdravotnícke čaty tvorené dobrovoľníkmi.

Ti, kdo se zasvětili práci v zdravotnických četách, neměli vlastně ani tak velkou zásluhu, neboť věděli, že je to jediné, co se dá dělat, a spíš by bylo bývalo neuvěřitelné, kdyby se k tomu nerozhodli. Tyto čety pomohly našim spoluobčanům rychleji pochopit, co je to mor, a zčásti je přesvědčili, že je-li jednou nemoc tu, je třeba dělat, co je třeba, aby se proti ní bojovalo. Protože se tak pro některé stal mor úkolem, ukázalo se, čím ve skutečnosti je, totiž záležitostí všech.

To je v pořádku. Ale neblahopřejeme přece učiteli za to, že vyučuje, že dvakrát dvě jsou čtyři. [...] Autori si ostatně velmi dobře uvědomuje případnou námitku, že totiž ti lidé riskovali život. Ale v dějinách vždycky přichází chvíle, kdy ten, kdo se odváží říct, že dvě a dvě jsou čtyři, je potrestán smrtí.



"Jednou tu máme mor, musíme se bránit, to je jasné. Kdyby všechno bylo tak jednoduché!"



Naši spoluobčané se umoudřili, přizpůsobili se, jak se říká, protože jiného východiska nebylo. Samozřejmě že vědomí neštěstí a utrpení měli pořád, ale nepociťovali už jeho drásavý osten. Ostatně doktor Rieux se například domníval, že to je právě největší neštěstí a že přivyknout zoufalství je horší než zoufalství samo.



Napriek vážnemu tónu knihy sa v nej nájde aj niekoľko mierne ironických poznámok. Napríklad v momente, keď sa situácia prestala zhoršovať, stabilizovala sa, ba dokonca prišlo k nejakému zlepšeniu, dalo sa o tom povedať nasledovné.

Vcelku však a v důsledku poměrné stabilizace moru postačila úplně organizační opatření, jak je Rieux navrhl. Lékaři a pomocný personál, pracující do úpadu, nemuseli vynakládat další nové úsilí. Museli jen pravidelně pokračovat v nadlidské práci, dá-li se tak říci.



"... na světě jsou pohromy a oběti a je nutné odmítnout, pokud je to možné, být na straně pohromy."



Mor skončí, ale nedopadne to dobre, ako ináč. Mnohé postavy zomierajú spolu s masou anonymných ľudí, či už na mor samotný alebo na sprievodné komplikácie, medzi ktorými vyniká depresia. Alebo žeby to bola cena, ktorá sa musí platiť? Nejde to ináč?

Podčiarknuté a zrátané: mám to prečítané zatiaľ prvý raz a samozrejme chválim. Pokiaľ nebudú padať tunguzské meteority, tak si Mor určite prečítam aj druhý raz a nepochybujem, že si všimnem mnoho detailov, ktoré mi zatiaľ unikli. Veď si len vezmite, že som veľmi málo či dokonca vôbec zatiaľ nehovoril o otázkach náboženstva, odporu proti zlu, exilu, rozdelenia rodín, solidarity alebo jej nedostatku. To všetko sa v rôznej miere v knihe rieši. Takže u mňa výborné.




Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

EKONOMIKA

Slováci ponúkajú za železiarne najviac, Američanom sa to máli

Ani jeden zo záujemcov neponúka za košickú huť cenu, ktorá by zodpovedala predstavám U. S. Steelu. Predaj nateraz nebol uzatvorený.

KOMENTÁRE

Ako Danko začal mať problém s kebabom

Keď to hovoril Breivik, vraveli sme, že mu straší vo veži.

DOMOV

Päť podnetov, Harabin trestom stále uniká

Kolegovia ho zatiaľ ani raz neuznali za vinného.


Už ste čítali?