Viete, čo mi napadlo, už po pár stranách, keď Ijona postihlo ťažko napraviteľné "zranenie"? Že Lem Tichého doslova týra. Už niekoľkokrát ho zaviedol do slepej uličky, spôsobil mu ťažkú ujmu na zdraví - a predsa ho s chuťou vrhne do ďalšieho príbehu, kde mu zase robí so zvlášnym druhom sadizmu zle. Zle, lebo Lemov postoj je prevažne veľmi skeptický. Ľudia sú schopní zneužiť všetko, ľudia dokážu zničiť čokoľvek vrátane seba, ľudstvu niet pomoci.
O čo ide tentoraz? Aby sa zastavili preteky v zbrojení a pokiaľ možno dosiahol mier na Zemi, štáty sveta sa dohodli na premiestnení svojich zbrojných arzenálov na Mesiac, kde je tento ponechaný na samovývoj. Pokiaľ by niektorý štát chcel viesť vojnu proti inému, zbrane si z Mesiaca dovezú a vybojujú vojnu... lenže háčik je v tom, že vývoj na Mesiaci je utajený pred kýmkoľvek zo Zeme. V dôsledku toho žiaden štát nemôže vedieť, v akom stave je vývoj práve jeho zbraní, takže si netrúfne nikoho napadnúť, bolo by to príliš veľké riziko.
Super metóda. Má len jednu chybu. Na Zemi rastie strach z toho, že by neživé armády na Mesiaci mohlo napadnúť napadnúť Zem. Ktovie, čo sa tam za roky samovývoja vyvinulo? Preto sa svetová agentúra zodpovedná za celú srandu rozhodne vyslať na Mesiac prieskumníkov, ktorí majú zistiť, či všetko beží, ako má. Smola. Niekde je problém, prieskumy zlyhávajú. Preto je povolaný ťažký kaliber - Ijon Tichý.
Ijon nielen zistí dôležité veci, ale sa aj vráti. Tým pádom je veľmi cenným zdrojom informácií a kadekto by ho chcel dostať. Živého.
Tu popis deja preruším. Nakoniec, ani v knihe o nejde všetko takto pekne chronologicky, ale je to vhodne popreskupované, ako si sám veľký Ijon spomína. K tomu kopec akcie... a zároveň hromada typicky lemovských úvah. Má štýl, tento chlapík, a ako obyčajne, ani prekladateľ to nijako nekazí. Opäť sa možno stretnúť s neologizmami, hlbokými alebo na pohľad elementárnymi myšlienkami. Jednu takú som vybral na ukážku, ide o moment, keď sa Ijon Tichý chystá už na x-tý opakovaný štart:
Nepochyboval jsem o tom, že se něco porouchá i nad Měsícem, přestože se simulace kontroly a odpočítávání opakovaly do zblbnutí. Byl jsem jenom zvědav, kdy se to stane a do jaké šlamastyky se v tu chvíli dostanu. Když jednou všechno báječně klapalo, sám jsem přerušil count-down , protože mě začala brnět příliš pevně obandážovaná levá noha, a jako v hrobce zmrtvýchvstalý faraon jsem se fonií hádal s Wivitchem, který tvrdil, že mě to samo za chvíli přejde a že se obinadla nesmí příliš povolit. Ale já si postavil hlavu a museli mě půldruhé hodiny vybalovat z celého kokonu. Ukázalo se, že si někdo - ale nikdo se k tomu přirozeně nepřiznal - při utahování sponek pomohl čudlíkem, kterého se používá při nacpávání a čištění dýmky, a zapomněl ho pod obinadlem pod mým kolenem.
...
To já jsem objevil Tichého zákon, který praví, že jako první začíná svědět a lechtat ta část těla, kde se člověk za nic na světe nemůže poškrábat. Svědění ustane, teprve když dojde k nějaké vážnější havárii, pak se totiž na člověku zježí všechny chlupy, naskočí mu husí kůže a zbytek dodělá studený pot. Je to sice svatá pravda, ale autority uznaly, že se o tom nesmí mluvit, protože se to špatně rýmuje s Velkými Kroky Člověka Letícího k Hvězdám. Pěkně by vypadal Armstrong, kdyby při sestupu po žebříčku toho prvního LEM místo o těch Velkých Krocích pronesl, že ho lechtají podvlékačky, protože mu sjely.
Odporúčam, je to sila.
(písané 28. decembra 2005)
