Zadie Smith: Bílé zuby

Autor: Juraj Lörinc | 18.3.2012 o 9:22 | Karma článku: 3,00 | Prečítané:  529x

Brožované vydania prekladov kníh, ktoré pri svojom prvom vydaní získali uznanie kritky, sú často popísané stručnými pochvalnými hláškami. Neinak tomu bolo aj na obálke Bielych zubov, kde sa v superlatívoch predháňajú Independent a Observer. Nemajú však na päťslovné heslo Nejlepší britská prvotina roku 2000. To sľubovalo strašne veľa, moje očakávania preto boli vysoké. A viete čo? Kniha ich prekonala!

Relatívne nedávno som čítal iný britský román, Pár trotlů. Majú mnoho spoločného. Žiadne panské huncútstva boháčov, dôraz je položený na život robotníkov a im sociálne rovných, najvyššie sa dostaneme k strednej vrstve. Časť deja Zubov sa odohráva aj v sedemdesiatych rokoch 20. storočia ako je to aj u Trotlov, i keď časový záber je širší - v podstate celé storočie. Autori sa nesústreďujú len na jednu konkrétnu generáciu, rodinné vzťahy prinajmenšom dvoch generácií hrajú v oboch románoch veľkú rolu - i keď v Zuboch sa vďaka širšiemu časovému rozpätiu dostaneme ešte o dve generácie späť.

Prečo biele zuby? Neviem úplne presne, v knihe sa párkrát spomínajú, ale moja osobná asociácia je mierne inšia. A nie je vylúčené, že aj autorka to tak myslela. Čo si beloch všimne pri náhodnom stretnutí s černochom alebo Indom v jeho tvári? Mnohá tvár inej rasy našincovi príde nerozoznateľná a ešte tie zuby mu úplne žiaria...

Hlavnými postavami románu sú rodený Angličan Archie, Bengálec Samád Iqbál, Samádovi synovia Magid a Millat, Archieho žena Klára (pravá Jamajčanka) a Archieho a Klárina miešaná dcéra Irie... tu by som radšej s vymenovaním postáv skončil, lebo by som mohol pokračovať aj donekonečna. Postavy sa počas deja vynárajú ako z čarovného klobúka a človek, ktorého meno doteraz ani raz nezaznelo, sa zrazu dostane do svetla reflektorov aj na niekoľko desiatok strán. Ale autorke stačia aj dve strany, aby vyrozprávala úplne iné príbehy nečakaných postavičiek, pritom však neodbieha od podstaty, čitateľ sa v tej spleti rozhodne nestráca.

Všetky cesty (tie hlavné) vedú do Ríma - a všetky príbehy (tie hlavné) sa na konci zviažu do jedného miesta a času. Ale ešte predtým si treba prejsť dlhú kalváriu vzájomného nepochopenia (totie kultúrne korene), nezakorenenosti (lebo v cudzej zemi sa nechcú chytiť), násilia (mrkaj, Pakoš, pobavíme sa...), náboženského fanatizmu (dáte si jehovistov alebo islamistov?), pubertálnej vzbury (sex, drogy a rokenrol) a nečakane všeobecných úvah (pivná filozofia aj genetické inžinierstvo).

Ako som už spomínal, napriek komplikovanej štruktúre a bohatosti motívov sa čítala úplne hladko. Takto si hrdinovia užívali 10. november 1989, keď padal múr:

"Vo co tam teďka de?" ptala se Klára a hrnula se zpátky na své místo s mísou smažených jamajských knedlíčků, ze kterých si Irie uloupila tři pro sebe.

"Furt to samý, čoveče," bručel Millat. "To samý. To samý. To samý. Tancujou na stěně. A tak. Bych rád věděl, esli tam bude taky ještě něco jinýho."

Alsana chňapla po dálkovým ovládání a vmáčkla se mezi Kláru a Archieho.

"To si zkus, šéfe."

"Je to výchovný," řekla Klára rozvážně, poznámkový blok položený na opěradle a čekající v pohotovosti pro případ náznaku něčeho poučného. "Je to věc, na kterou bysme se měli dívat všichni."

Alsana přikývla a počkala, až jí dvě nešikovně tvarovaná bhádží sklouznou do krku. "Právě to se tady snažím klukovi pořád vysvětlit. Velká věc. Vrcholná dějinná událost. Až vás budou vaši vlastní Iqbálkové tahat za kalhoty a ptát se vás, kde jste byli, když -"

"Tak řeknu, že jsem se na to díval v televizi a k posrání jsem se u toho nudil."

Millat slízl pohlavek za "k posrání" a ještě další za znevažování sentimentu. Irie, která vypadala ve svém každodenním úboru s odznaky, počmáranými kalhotami, korálky ve vlasech stejně zvláštně jako davy nahoře na zdi, zvrtěla smutně a nedůvěřivě hlavou. Byla to její doba. Cokoliv řekla, vyřítilo se to jako duch do staletí ticha. Na cokoliv sáhla, byl to první dotek svého druhu. Čemukoliv uvěřila, nebylo to zformováno vírou, ale vytesáno z jistoty. Cokoliv si pomyslela, bylo to poprvé, kdy člověka taková myšlenka vůbec napadla.

"To seš celej ty, Mille. Absolutní nezájem o vnější svět. Já si myslím, že je to úžasný. Všichni jsou teď svobodný! Po takový době, copak to není úžasný? To, že po letech strávených v temném mraku východního komunismu teď společně vstupují do světla západní demokracie," řekla a citovala věrně večerní zpravodajství. "Já si prostě myslím, že demokracie je největší vynález lidstva."

Alsana, podle jejíhož mínění bylo klářino dítě v těchto dnech až neskutečně důležité, zvedla na protest hlavu jamajské smažené ryby. "Ne, zlatíčko. Nenech se mýlit. Největším vynálezem lidstva je škrabka na brambory. Škrabka na brambory a smeták."

"Vono by to chtělo," řekl Millat, "přestat se srát s těma kladivama, sehnat někde ňákej semtex, vyhodit tu hovadinu do povětří, esli se jim to nelíbi, no nemám pravdu? Udělat to rychlejc, ne?"

Neuveriteľný debut autorky, ktorá v čase vydania knihy mala 25 rokov. Uff.





Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Minúta po minúte: Fico na sneme opäť útočil aj na médiá

Vo funkcii podpredsedov skončia Dušan Čaplovič a Pavol Paška.

DOMOV

Odhalila kauzu predsedníctva. Odkiaľ prišla Zuzana Hlávková?

Gymnázium, ktoré navštevovala, jej plánuje vyjadriť verejnú podporu.

EKONOMIKA

RegioJet skracuje svoje vlaky do Košíc, na prevádzku má málo vozňov

Jazdiť bude len so siedmimi vozňami.


Už ste čítali?